Dotazy

Nejčastější dotazy (FAQ)


I. Technologie


Máte-li na mysli pevnostní charakteristiky, jako je pevnost v tlaku a pevnost v tahu za ohybu, tak rozdíl mezi těmito materiály není. Anhydrit je tedy, z hlediska pevnostních charakteristik, naprosto rovnocenný. Pro bytovou výstavbu pak stačí min. síla potěru 35 mm, kterou u cementového potěru nedosáhnete.

Navíc kari sítě se u anhydritových potěrů nepoužívají, jsou zbytečné, a to z důvodů jiných chemických procesů probíhajících ve struktuře materiálu.
Minimální výška skladby podlahy je 35 mm pro potěr AE 20, přičemž pro kročejový útlum je třeba počítat s dalšími min. 5 mm. Nicméně potřebujete-li ještě menší výšku, je nutné individuální řešení navrhnuté po přesném výškovém proměření.
Obecně platí, že při teplotě okolo 28-30 °C je vhodné lití anhydritu neprovádět. Hrozí zde totiž vznik smršťovacích trhlin v potěru vlivem rychlého vysušení. Postup vždy řešíme individuálně. Rozhodující je, o jaký prostor se jedná, tj. kde je umístěn (suterén, či patro), zda je zastíněn, jaká je síla potěru apod. Každopádně je vždy vhodné se informovat předem.
Norma stanovuje vnitřní teplotu v objektu min. 5 °C. Při nižších venkovních teplotách používáme na betonárce teplou záměsovou vodu pro výrobu anhydritové směsi, čili s teplotami okolo 0 °C si umíme poradit. Rozhodující je teplota uvnitř objektu.
Předně anhydrit se používá pouze pro vnitřní prostory. "Nemá rád", pokud je trvale vystaven vlhkému prostředí, resp. může absorbovat vlhkost, a proto musí mít možnost se jí zbavit. Je-li tomuto vlivu vystaven po nějaký čas, dochází zpravidla k rozpadu jeho struktury.

Do garáží bychom upřednostnili beton. Není-li tato možnost, a nebo by měl být beton míchán přímo na stavbě, pak je lepší variantou anhydrit. Podmínkou je ovšem řádné stržení šlemu z povrchu potěru a jeho uzavření tvrdou pojezdovou vrstvou. Jako nejoptimálnější v tomto případě jeví dlažba lepená velmi flexibilním lepidlem.
Optimální v těchto případech je plochu krbu, nebo vložky ohraničit bedněním. Vně bednění se provede anhydritový potěr, přičemž na jeho úroveň se uvnitř zhotoví betonový základ pro krb. Betonový základ je vhodné provést bez tepelné izolace přímo na základovou desku. Zaznamenali jsme totiž názor, že může dojít ke kvalitativní změně polystyrenu vlivem tepla a následnému "sednutí si" krbu. Mezi anhydrit a beton se pak vkládá 5mm dilatační pás.
Nejjednodušším řešením je prostor pro patky schodiště ohraničit bedněním a řešit jejich uchycení po provedení anhydritu. Následně pak připadají v úvahu dvě řešení. Buď se zhotoví betonový základ, na kterém se uchytí patky, přičemž mezi mezi beton a anhydrit bude vložen dilatační pás, a nebo se patky ukotví na základovou desku a prostor uvnitř se vyplní betonem, kdy bude dilatační pás vložen nejen mezi anhydrit a beton, ale oddilatované budou i patky.

II. Příprava


Žádnou. Na stavbu je směs dopravována autodomíchávači, tj. mixy a z nich přečerpána dieselovým čerpadlem.
K zhotovení podlah potřebujeme místo pro mix a čerpadlo, což představuje zhruba prostor 4-5 stání osobních automobilů u chodníku pokud možno co nejblíže ke vchodu. Dále je směs dopravována hadicemi. Navíc naši pracovníci ještě potřebují poblíž zaparkovat s malým užitkovým vozidlem.
Zásada je, že pod anhydritem musí být izolace proti zemní vlhkosti. Dnes máte sucho, ale podloží se mění a co za pár let? Zkonzultujte s Vaším projektantem konkrétní skladbu základu, a to podsyp, roznášecí deska, izolace proti zemní vlhkosti a její vytažení na obvodové zdivo a tepelnou izolaci. Pak nastupuje anhydrit.
Dilatační pás se instaluje před položením systémové desky podlahového topení, a proto je zavedena praxe, že jeho umístění je součástí práce "topenářů".
Jedná-li se o pár milimetrů, není třeba mezery něčím vyplňovat. Naopak u větších mezer je optimální tyto vycpat montážní pěnou a přebytky seříznout. Vytvoříte tím velmi tuhý homogenní celek izolace. Při použití více vrstev polystyrenových desek ty následující pootočte o 90°, jako byste prováděli stavbu zdi z cihel.
V těchto případech doporučujeme ohradit tyto plochy jednoduchým bedněním z prken. Následně se provede anhydritová podlaha a plochy pod vanou a sprchovým koutem se zhotoví z betonu. Důvodem je to, že vana, popř. sprchový kout jsou zpravidla obložené, takže se pod nimi může držet vlhko.
Toto nedoporučujeme. Zejména je-li fólie pouze s přesahem a spoje nejsou přelepeny páskou. Navíc položení musí být provedeno i s ohledem na to, odkud se anhydrit polije. Vytváří se totiž "nepropustná vana" a nesmí se stát, že by se fólie dostala do potěru. Dilatační pás zase musí být pevně přichycen ke stěně atd. Nechte raději tuto odpovědnost na nás.
Obecně platí, že byste měli tuto záležitost konzultovat s projektantem. Nicméně nejčastější skladba, kterou doporučujeme, je použití min. 5 mm kročejové izolace např. MIRELON®. Tím je splněna příslušná norma a zbytek prostoru se vyplní polystyrenem do podlah. Jako variantu lze použít i kročejový polystyren v tloušťce min. 4 cm, aby byla splněna norma, nebo minerální vatu.
V tomto případě je nutné splnit dvě podmínky. Za prvé se pod betonem musí nacházet izolace proti zemní vlhkosti a za druhé musí na potěr vycházet alespoň 35 mm výšky.
V případě absence oken lití anhydritového potěru nedoporučujeme, resp. preferujeme posunutí termínu do doby, než budou nainstalovaná. Jde o to, že po provedení podlah se na povrchu vytvoří jemný vodový film, který je nezbytný pro dokončení chemické reakce potěru. Proto je nutné v objektu zajistit stálé klima, aby nedocházelo k proudění vzduchu a tím k odvětrání vlhkosti. Platí to i pro různé stavební otvory objektu, které se vyskytují na střechách a zdech.

III. Realizace


Anhydrit vyrábíme na betonárce z pojiva RADDiBIN®, což je obchodní označení pojiva německé společnosti Remondis (součást obchodní skupiny Rethmann), která představuje předního producenta této stavební hmoty v Evropě.

RADDiBIN® dovážíme přímo od výrobce, se kterým spolupracujeme už od roku 1999 a který nám ve svých laboratořích určil přímo recepturu pro námi užívané plnivo. Tím je tříděný písek frakce 0-4 mm, přičemž třetí složkou je pak záměsové voda. Výsledná směs nese označení AE 20, což dle DIN znamená "anhydrit estrich 20", tj. anhydritový potěr pevnostní třídy 20, který je srovnatelný s betonem pevnostní třídy B 20.
Zásadní. Je to totiž jediný možný způsob ověření kvality jakéhokoliv druhu anhydritové směsi před její pokládkou na stavbě. Kvalita je dána mírou (průměrem) rozlití "koláče" na speciální desce. Nejrizikovější je totiž použité množství záměsové vody do anhydritové směsi.

Směs je možné vyrobit třeba na betonárce a na stavbu ji doveze mix, a nebo bude připravena na stavbě ze sila, z pytlovaného materiálu či speciálního návěsu. U sila, pytlovaného materiálu a speciálního návěsu se měří pouze na začátku, tj. první "míchačka". Dále je to už pouze na "citu" obsluhy, zda považuje materiál vizuálně za tzv. "kvalitní". Přijede-li na stavbu mix, prověříte plasticitu materiálu každého mixu a samozřejmě je-li dodržen technologický postup práce s materiálem, pak máte jistotu, že celá dodávka je v pořádku.
U každého anhydritu se na povrchu vytváří šlem. Na námi zhotovených podlahách je šlem silný asi jako list papíru a představuje zbytky chemie z pojiva. Zpravidla po jednom až dvou dnech po zalití je tato vrstvička vyschlá. Když se po ní projdete, bude "křupat". Stačí ji proto zamést hrubým koštětem. Někdy se ovšem stane, že šlem k podlaze přilne. V takovém případě je nutné šlem strhnout širší špachtlí a zamést. Pod strženým a zameteným/vysátým šlemem se pak nachází jádro potěru, na který lze po penetraci pokládat nášlapnou vrstvu např. dlažbu, plovoucí podlahu, prkna apod.

Pokud už je anhydrit broušen, znamená to, že je odstraňována nerovnost jeho povrchu. Norma uvádí toleranci 2 mm na volně ležící 2m lati. Popřípadě se také ještě může jednat o "očištění" povrchu parketovou bruskou s hrubým smirkovým kotoučem s cílem odstranit zbytky malty, tmelu po sádrokartonech, silikonu apod.

Nicméně existují také anhydritové směsi, kde základem je chemický anhydrit, v jehož případě se může vyskytnout silná a hrubá vrstva šlemu. Zde je pak bruska opodstatněná.

IV. Finalizace


Rozhodující je zbytková vlhkost, která je pro plovoucí podlahy (i PVC) méně než 0,5 % a u dlažeb 1 %, měřeno CM přístrojem. Málo kdo jej však vlastní a měření není levné. Běžná praxe říká, že 1 cm potěru vysychá zhruba týden. Teprve poté lze uvažovat o dlažbě. Pro plovoucí podlahu počítejte se 2-4 týdny navíc. Důležité je po tuto dobu neustále větrat, ale samozřejmě záleží i na klimatických podmínkách. Zpravidla tyto práce nakonec stejně provádí odborná firma. Nechte to na nich.
Nátěr barvou na anhydrit se nedoporučuje. Maximálně lze užít epoxydový nátěr (stěrku) v několika vrstvách, a to raději svěřte odborné firmě nebo řemeslníkovi.
Obecně platí, že u běžných PVC síly okolo 3 mm to není nutné. Nicméně rozhodující je stav povrchu potěru před samotnou pokládkou PVC. Nachází-li se v něm vrypy, rýhy, lokální opravy potěru, praskliny či jiné defekty vyplývající ze stavební činnosti apod., je stěrkování anhydritu nezbytné. Cílem by tedy měla být maximální ochrana povrchu potěru. Doporučuje se proto zhruba 10 dnů neprovádět v daných místnostech žádnou stavební činnost či jinak zatěžovat podlahu např. uložením palety obkladů a dlažby, desek sádrokartonu apod., jež mohou vážit i několik tun. Po týdnu totiž podlaha dosahuje zhruba jen 50% pevnosti a její povrch je ještě tzv. živý. Chůze po podlaze je samozřejmě možná. U PVC síly okolo 1 mm spolu s anhydritem u podlahového topení je pak doporučeno užít stěrku.
Je-li dodržen technologický postup instalace sádrokartonu včetně správné síly desky, pak ke zvlnění nemůže dojít. Jedna z variant postupu prací je pak i provedení "špachtlování a broušení" sádrokartonu po realizaci podlah.
Pro opravu stačí pytlovaný cementový potěr zpravidla označený jako BP 20, tj. betonový potěr pevnostní třídy 20 MPa. Okraje anhydritu zařízněte "flexou" a beton zpracujte podle návodu. Budete-li poté pokládat PVC, určitě povrch "přetáhněte", resp. vyhlaďte stěrkou.